Poslední den výstavy. Vystavuje se jen dopoledne, ale na výstavu nejdeme – jsme na desátou hodinu nahlášeni jako návštěva na české ambasádě.
Vyrážíme po deváté (předtím s Andrewem zoufale
hledáme klíče od pokoje, které nakonec – s pomocí čelovky –
nalézám pod gaučem). Metrem to je k ambasádě jen tři zastávky, ale zato
směrem na Escuela Militar, tedy tam, kde jsme nikdy nebyli. Vystupujeme a hned
se musíme podivovat mrakodrapům ze skla a oceli, takovým, jaké
v Providencii (u hotelu) ani v centru nejsou. Celá čtvrť El Golf vypadá
tak nějak lépe, stejně jako budova ambasády. Třípatrová, zdobená
barokními a jinými motivy. Před garáží stojí luxusní mercecdes. Zvoníme
na zvonek označený „Česky, Pohovost“, přichází nám otevřít
majordomus a my vcházíme dovnitř.
Konzul pan Hladík nám po příjezdové cestě přichází naproti a uvádí nás do velmi luxusně vybaveného pokoje, se skleněnými lustry a dvěma prostřenými stoly. Usedáme, pan Hladík má krátkou řeč, připíjíme si nejprve colou a posléze i Piscem (místním drinkem) a rozjíždí se volná konverzace.
Od dalšího „obyvatele“ ambasády pana Zajace se dozvídáme detaily o lyžování (ceny a střediska), zajímavosti o životě v Chile, to, že 1/3 HDP Chile tvoří příjmy z vývozu a zpracování mědi a další.
Během hovoru nám přináší typické místní
jídlo – empanady, šátečky naplněné masem, cibulí, olivou a vejcem na
tvrdo. Krom toho i české klobásky. Pak vylezeme před ambasádu, vyneseme
tam českou a EU vlajku, seskládáme foťáky na pažit a necháme se vyfotit.
Veselo nastává, když foťáky postupně ubývají, a pánové co nás fotí
se předhánějí, aby focení Nikonem zbylo na toho druhého. Nakonec je
vyfoceno i „krabicí“ a můžeme se odebrat k odchodu.
Rádi bychom si prohlédli město z nějakého mrakodrapu.
Panem konzulem je nám doporučena otočná restaurace Giratorio, shodou
okolností kdesi u „naší“ zastávky Los Leones. Chvíli u zastávky
hledáme v mapě (podle adresy, kterou nám dal pan Hladík), ale najít nelze.
Jak se tak hašteřime, přichází domorodec a ptá se, jaký máme problém.
Říkám mu, že hledáme Giratorio. Neví. Ptá se jiného chodce a ten kamsi
ukazuje. Díváme se tím směrem, nahoru na mrakodrap u kterého stojíme
a – na vrcholku je velkými písmeny napsáno – Giratorio.
Vyjedeme do 18 patra, dáme si minerálky, kapučína, zmrzliny a ovocné saláty a restaurace se s námi za 50 minut otočí o 180°. Pak sjedeme dolů a jdeme do hotelu, prý na oběd. Všechno je ale trochu jinak, jak se dozvídáme od paní Řezáčové a paní Linningerové, které byly dopoledne na výstavišti.
Stánky projektů se prý bouraly už dopoledne, v hotelu není připraven oběd a není tu ani nikdo z vystavujících. Zbyněk vyráží zjistit, co se děje. Aha, do jídelny se dostala jakási kontaminace, Mexičani dostali průjem, a tak nás prý autobusy odvezou na jídlo kamsi za Santiago. Nechce se mi, měl jsem v plánu výstavu Rodina, ale nechávám se přemluvit a nasedám do autobusu.
Jedeme už asi hodinu a pořád nejsme na místě. Ze sluníčka se mi navíc dělá šoufl. Konečně jsme na místě. Restaurace je opravdu velká, zato v ní páchne spálené jídlo a oxid uhelnatý. Důvodem toho jsou krby, v kterých se jídlo připravuje. Nikde taky nenecházíme volné místo. Chvíli teda posedáváme uvnitř u podia, kde zrovna jakási holčička recituje nějakou španělskou báseň a chvíli venku. Tam nás nachází jedna z dobrovolnic a ptá se, proč jsme venku a ne uvnitř. Říkáme, že tam nejsou místa a že je nás patnáct. Ona dá hlavu do dlaní, ale během chvíle místa obstará.
Po další půl hodině nám obsluha přináší podzdní (jsou 4 hodiny) oběd – kus [polosyrové/tuhé] flaksy spolu s kopečkem suché rýže. Nedá se to jíst, ale stejně to do sebe naházíme. Pak si na dnešní „zelený večer“ obstaráme sklenky, cukr a lžičku a odcházíme do autobusu.
Autobus je plný, ale nejede. Rozjíždí se, až když začnou Zbyněk s Kubou skandovat „Vamos, Vamos!“ (Jdeme, jdeme), a to i přestože se někteří členové operativně přikloní ke skandování „Baños, Baños!“ (Záchodky, záchodky, pozn. překladatele). Odměnou za to mu je bouřlivý potlesk. Chvíli se motáme v uličkách slamů a pak konečně najíždíme na dálnici. Krásně jsou vidět jak andy, tak spousty domků.
Přijíždíme k hotelu, na závěrečnou ceremonii nejdeme, nápíšu
deník včerejška a dneška a jsem připraven na další (nepublikovatelný)
večerní program 
Komentáře nejsou povoleny.