Budík mi zazvonil namísto v osm už v sedm, jelikož
máme na dnešek naplánován celodenní výlet do Valparaisa a Viña del Mar,
městeček na pobřeží Pacifiku aka Tichého oceánu. Na autobusové
nádraží to metrem nějakou chvilku trvá, a tak musíme vstávat o něco
dřív. U Universidad de Santiago nastupujeme do
autobusu. Vzadu se hned mění místní odpadkový koš na hrací stolek a
pětice jarbaníků rozjíždí karty. Hrají i během hodinu a půl dlouhé
jízdy. O zábavu se nám stará mj. i „průvodčí“, který počítá lidi
a kontrolojuje jízdenky. Má od nás prý o úrtžek méně. Ukazujeme mu
našich 17 jízdenek (správný počet), ale jemu to nedá a stejně si nás a
útržky ještě šestkrát přepočítá. Pendluje u toho od řidiče k nám
a my z něj máme srandu.
Přijíždíme do Valparaisa. Kolem ca. kilometrové
hlavní příjezdové silnice stojí stovky postaviček snažící se prodat
cokoliv od oblečení až po staré roury od vysavačů. Vystupujeme, bookujeme
jízdenky na večer a odcházíme tam, kde tušíme Pacifik.
Na první pohled mě Valparaiso dost zklamalo. Smrad (hniloba a rybina), nepořádek, pochybné živly… Domy jsou špinavé, nevyužité, některé i značně pobořené. Předpotopní výtah, který nás veze na terasu s výhledem na moře, sotva drží (alespoň, že cesta stojí jen $150). Moře samotné se ztrácí v mlhavém oparu, přestože je krásný slunečný den. Usedáme pod jednou z restaurací, fotíme si (místní, značně vychrtlou) kočku s koťaty a divíme se hustotě vody v místní „kašně“ (ten název použiju jen se značným sebezapřením). Pak sejdeme dolů, na hlavní ulici – paní Řezáčová obdivuje naše „vůdce“, kteří i bez mapy přesně vědí, kam jít. Pár fotek přístavu a nasedáme do nestabilně vypadajícího mikrobusu místní MHD – hodláme se dostat do Viña del Mar, mělo by to tam být hezčí.
Díky ochotě místních (paní s dítětem) se dostáváme
na pláž ve Viña del Mar – začínám mít pocit, že dnešek nebude
promarněným dnem. Vlny bičující pláž se zvedají skoro až do dvou
metrů. Jdu blíž, abych si je vyfotil zblízka a – najednou mám nohy po
kotníky ve vodě. Sakra. A zrovna polobotky. Netrvá to dlouho a vodu
v botech má i paní Řezáčová. Někteří z nás (Zbyněk, Kuba a já)
ale na vodu kašleme, svlečeme se do slipů a v Pacifiku se vykoupeme.
Problémem je dostat se zpátky do mokrých bot. Po pláži, asi 250 metrů k molu, jdu bos, u mola (cvičí zde cheerleaders) si nazouvám ponožky. Taky tu čekáme na ostatní, jsme tu se Zbyňkem sami. Cheerleaders mají celkem zajímavé sestavy, a tak nám to alespoň krátí dlouhou chvíli. Po chvíli přicházejí ostatní. Ještě chvíli pokoukáme. Najednou se jedna oddělí a ptá se, jestli nemáme band-aid. Martin s Honzou skutečně vytahnou spofaplast, u roztleskáváček si připíšou malé, bezvýznamné plus a můžeme pokračovat.
Překonáváme i druhou čás pláže, na které jsou
také cedule s nápisem významu „pláž není vhodná na
plavání“ a dostáváme se na nábřeží. tam, po pár metrech
zjišťujeme, že nám chybí Paparazzi – Ondra, který se patrně
zapomněl někde u mola. Využívám čtvrthodinové pauzy a pokouším se
z mokrých bot dostat písek – nábřeží se totiž po velkých kamenech
svažuje do moře. Neúspěšně. Alespoň jsem ho ale minimalizoval. Škrábu
se zpátky nahoru a zjišťuju, že Ondra tu pořád není. Začínáme být
nervózní a nervní. Není to poprvé, co na něj čekáme. Nakonec se Kuba
sebere, a jde ho najít.
Po další čtvrthodině se řítí Kuba a za ním vlaje
Ondra. Ten dostává pokárání od Zbyňka a příkaz, že se musí držet
před ním. Po nábřeží obejdeme moře, místní řeku a dostaneme se zpátky
na křižovatku s obřími hodinami, okolo které jsme přijeli. Tady nasedáme
na minibus a vracíme se do Valparaisa. Tam zajdeme do fastfoodu „Ave Cesar“
na večeři a vydáme se na obhlídku města. Mezitím se setmělo, ale pořád
máme hodinu a půl do odjezdu autobusu.
Procházíme ulicemi a naházíme pár mincí do automatu „Dream Factory“ – takové to rypadlo na plyšáky. Chytit plyšáka není problém, ale jakmile rameno dorazí nahoru, plyšák vypadne. Znechuceně obcházíme blok domů a místní nás, dnes už po několikáté, upozorňují na to, že foťáky máme schovávat. Pak nás jeden, vypadá jako bezdomovec, varuje, že tam, kam míříme, chodit nemáme. Tak to otáčíme směr náměstí. Cestou se ještě Pája vypořádá s kapsářem amatérem, který se mu hrabal v batohu a sebral deštník a sluneční brýle. Pájovy více než dva metry ale budí respekt, a tak po tom, co zlodějíčka zadrží, získává věci zpět.
Už jen sedíme čekajíce na bus zpátky. Ten přijede a většina z nás na cestě zpátky usne. Na pokoji pověsím boty na klimatizaci, zapnu její topení a doufám, že se do rána usuší. V plánu máme Andy a tam v sandálích jet nehodlám.
Komentáře nejsou povoleny.