Probouzím se do hučení klimatizace. Spal jsem sice
tvrdě, ale vyspalý se necítím. Půl dne zimy v mokrých botech se na mě
podepsalo, bolí mě skoro každá kost v těle. Klepe Pája. Za hodinu nám
prý jede autobus do Los Andes, oni už jdou, my se do dvaceti minut máme vydat
za nimi. Vstávám a vypínám klimatizaci – boty jsou suché. Sbalíme
foťáky, peníze a teplé oblečení a vyrážíme.
Dnes jedeme se společností Pullman (včera to byl Tur Bus). O zábavu máme opět postaráno – jednak díky kartám, ale taky díky umělé zaměstnanosti. V autobuse je nejen řidič, ale sólo prodavač jízdenek a během jízdy nastupuje revizor a posléze revizor revizora. Andy se na nás šklebí víc a víc každou minutou jízdy. Cestou zastavujeme na víc zastávkách než včera a tak stejně dlouhá cesta trvá o půl hodiny více.
Konečně v Los Andes. Vystupujeme a zjišťujeme co dál.
Jízdenky do Portilla, nejbližšího lyžařského střediska (Los Andes je bez
sněhu) by s Pullmanem stály $5 500 tam, a zpátky bychom si museli shánět
jiný bus (za další peníze) – Pullman jede až do Argentiny. Kvůli
hodině na místě a dalším třem hodinám cesty se nám ty peníze dávat
nechce, ale paní Řezáčové se nakonec podaří sehnat, na dobré slovo,
školní minibus i s řidičem, tam a zpátky za $50 000 (ca. 3 500/osoba).
Neváháme a bereme. Navíc nás řidič provede a zastaví, kde
budeme chtít.
Po chvíli skutečně přijíždí žlutý van Besta 2.7. Z něj vystupuje mladý chlapík s indiánskými rysy, v červené sportovní bundě Columbia. My dožvýkáme empanady, které jsme koupili od pouličního prodavače a naskládáme se dovnitř, i když to z počátku vypadá, že to nepůjde. Zavřeme dveře a můžeme vyrazit.
Andy se na nás usmívají víc a více. Projíždíme
údolím, kterým protéká řeka Aconcaqua – nejdelší řeka v Chile.
Fotíme jak diví, tedy co to jde, a už si plánujeme fotozastávky cestou
zpátky. Cesta vede čím dál tím příkřeji do hor. Obdivujeme jejich
zasněžené vrcholky, stejně jako kaktusy u cesty. Pak fotíme spícího
Ondru – královská zábava. Vjíždíme do tunelů, které jsou zasypány
sněhem. Když vyjedeme, vidíme sérii serpentin, která katapultuje silnici
vysoko nad nás. Proti nám jezdí kamiony z Argentiny, u silnice jsou cedule
s nápisy Curva 8 ap. a to napomáhá k všeobecnému veselí –
nevadí nám dokonce ani stísněný prostor. Konečně na místě.
Vylézáme z vanu a překonáváme zabahněné
parkoviště. Odměnou za to je nám pohled na zpola zamrzlé Lago di Inca,
ohraničené lany s lebkami na výhrůžně růžovém pozadí. Padá další
milion fotek, obzvlášť na Péťu válícího se ve slipech a triku ve sněhu
a na Páju s Kubou, kteří z bund vyrobili českou vlajku. Podíváme se
i do hotelu Portillo, nejdražšího andského – s cenami od 680 USD do
4290 USD za týden (včetně jídla a permanentek na vleky). Pak se odebereme
k autu, čas kvačí.
U auta zjišťujeme, že opět nikdo neví, kde je Ondra. Prý šel na
záchod, ale to bylo před půl hodinou. Nakonec pro něj jde Martin –
Zbyňka ani Kubu pouštět nechceme, protože by mu mohli ublížit 
Po pěti minutách je u busu. Prý že čekal, až přistane
vrtulník, aby si ho mohl vyfotit. Odpovědí mu je pár nelichotivých slov
(které stejně nemají efekt) a můžeme nastupovat.
První fotopauza je nad serpentinami. Původní plán zní:
Ondru ven nepouštět. To se nám nepovede, ale mladý muž si tentokrát dá
pozor, aby nezdržoval. Druhá fotopauza je ve vesničce mimo sníh. Tam fotíme
říčku, železnici a horolezce na protější straně. Taky nakoupíme nealko
a Pisco, které je tu levnější, než v Santiagu. Poslední fotopauza je na
místě, kde je řeka osvětlené sluníčkem a kde je vidět na kaktusy.
Sbíhám s Krabicí k řece a pak na protější stranu ke kaktusu – běh
mi dává zabrat, ta chřipka a nedostatek tréninku je na mně znát. Ondra
sklidí několik dalších nelichotivých slov, když leze, kam nemá.
Pro nedostatek času se rozhodujeme nechat se odvézt rovnou na nádraží. Chceme ještě stihnout tržnici u Santa Lucía a výstavu Rodina (čti Rodéna) v galerii Bellas Artes, zavírají v sedm. Nastupujeme do Pullmana a ten nás odváží zpátky k Metru.
Tam se od ostatních oddělím a spěchám do galerie. Sám. Čekám, že tam bude málo lidí (vzhledem k tomu, že je půl sedmé), ale to je chyba. Vstupné je dobrovolné – vyhrabu v kapse 100 fufňů a házím je do kasičky. Výstava je slabší – dvě sochy a spousty fotek a skic. Ono bude asi přeci jen náročné tahat bronz přes oceán. Po 1/4 hodině mám prohlédnuto a můžu k Santa Lucíi.
Tam nakoupím za zbylé peníze spoustu zbytečností a
spolu s Andrewem a Zbyňkem se odcházíme najíst do nedalekého fastfoodu.
Ondra zůstává na tržišti vece, že do čtvrt hodiny přijde za námi.
Cestou do fastfoodu potkáváme Péťu s Davidem, kteří se teprve vrátili ze
směnárny, byli prý až na Plaza de Armas. Vlezeme dovnitř, oni si jdou
nakoupit
…
Uplynula hodina, máme dojedeno, Péťa s Davidem taky, Ondra nikde.
Zamíříme do hotelu, cestou se stavíme v LIDERu pro pití. Pět minut po
příchodu do hotelu se vrací i Ondra. Můžeme zahájit večerní program (=
víno, cola, pisco, karty, Bang!)
Komentáře nejsou povoleny.