Když se ráno probouzím, cítím permoníka zoufale se
snažícího se mi v hlavě kamsi prokopat. Částečně ho, spolu s Andrewem,
zaháníme sklenkou Fanty a odcházíme na snídani. Dnešní odchod je
plánován na půl devátou a naším cílem je vrcholek Santa Maria. Vylézáme před hotel a následujeme dámskou sekci
delegace – něco se nám nezdá, asi jdeme špatně. O tom pak
přesvědčujeme i onu vedoucí sekci, mapu dostávám do ruky já a snažím
se delegaci dovést na konec Avenida di Piedro de Valdivia. To se mi, přes
nedůvěru dam, nakonec daří, a tak se ocitáme u vchodu do Park
municipal a lezeme pomalu nahoru.
Cestou potkáváme běžce, Martin se ho pokouší předběhnout, marně. Pak pronáší pan Adamus pro mne památnou větu:
Jo to když jsme my měli na vojně memoriál, v kanadách, s puškou, sumkou a maskou, třicet kilometrů během, do prdele to byla akce.
Cestou obdivujeme místní flóru, fotíme Andy a konečně
máme možnost uvědomit si, že Santiago je mnohem větší,
než ho známe. na „odvrácené“ straně kopce Santa María se totiž táhne
slam, až kam oko dohlédne. Nad ním je hustá vrstva smogu. Míjíme střední
stanici lanovky a po chvíli konečně přicházíme na vrchol. Paní
Řezáčová je, lidově řečeno, hotová z cen zde nabízených suvenýrů,
Kuba fotí kolibříka a my ostatní se shlukujeme dohromady k vytvoření
společné fotky pod sochou panny Marie.
Foťáky dáváme do ruky kolemjdoucí turistce – ta se při pohledu na hromadu digitálů, které vévodí Nikon D70, mírně rozklepe, ale nakonec odvede dobrou práci, za což ji odměníme tatrankou. Pak sejdeme dolů k suvenýrům, nakoupíme si. Štěstí se na nás usmívá spolu se sluníčkem, které právě vykouklo zpoza trhajících se mraků. Za chvíli jsou sluncem zality i Andy – toho využíváme a cvakáme jednu fotku za druhou. Postupně scházíme stejnou cestou dolů pod Santa Marii a ulicí Pedro de Valdivia míříme k hotelu na oběd.
Po druhé hodině už opět sedíme v buse a míříme
vystavovat. Našeho stánku si nevšímá nikdo (kromě pana Kluibera,
kterýžto nám doporučuje několik sémantických změn), kluci
s gravitačním polem rozdají několik dalších vizitek. Od sedmi je
plánováno kulturní představení jednotlivých delegací – snažíme se
nacvičit zkrácenou verzi Staré Pivničnkové od Čechomoru. Problémem je
kytara, tu si nakonec půjčíme od jednoho Američana – chybí jí sice
horní E, ale je to elektroakustické jumbo. Po skončení mexické show
nastupujeme na pódium – překvapuje mě zvukař, který mi na požádání
půjčí i devítivoltovou baterii pro snímač.
Po skončení zhruba půlminutového výstupu (ostatní delegace mají kolem 5 minut) se necháme pochválit Zbyňkem („To bylo super, jak jste měli všichni ty ASK trika a Medřickej na to blbě koukal…“) a pak, rozklepáni zimou, odcházíme na bus, na večeři a do raket (= spát).