Den pátý

Dnešní dopoledne probíhá ve znamení návštěvy muzeí. Vybíráme si muzeum předkolumbovksých kultur, autobus nás odváží na Plaza de Armas, výstavní síň je pět minut chůze odtud. My bez ISIC karty platíme zhruba stokorunové vstupné a procházíme sály plnými olmecké, toltecké, mochické a jiné středo a jihomamerické kultury. Speciální sál je nadepsán Oro de Colombia – čekám heroin a jiné drogy, výstava je ale opravdu zaměřena na zlatnické umění. Divíme se, jak při hustotě zlata mohli amerindiáni své předchůce piercingu o velikosti A4 udržet v nosech. Pak utratíme pár tisíc v prodejní galerii poblíž vchodu (na šály za $40 000 a ponča nejméně za 100k si raději necháme zajít chuť) a vracíme se k autobusu – prezentuje se od dvou hodin a ještě musíme stihnout oběd.

Sedíme v autobuse, jsou dvě hodiny a autobus stojí před hotelem. Začínáme být nervózní – na výstavišti nás očekává velvyslanec pan Hladík a my ho nechceme nechat dlouho čekat. Na výstaviště dorážíme v půl třetí. Když vcházím do vchodu, ochranka se již pokouší domluvit s panem Adamusem a chlapci z ValMezu (hluchými). Tak sekuriťáka vyslýchám, on mi ukazuje jakousi vizitku a já se dozvídám, že pan velvyslanec na nás již čeká v restauraci na boku výstaviště. Potřásáme si rukou s ním i s paní Hladíkovou. Pak se, v nezávazném rozhovoru, dozvídám spoustu zajímavostí – to, že do hor se jezdí ráno tam a odpoledne zpátky, jinak je silnice zavřená, teplotu moře ve Valparaisu, návštěvy Čechů v Chile a detaily fungování chilského školského systému.

Odcházíme ukázat velvyslanci své projekty. Oba manželé jsou z nich nadšeni. Další konverzace probíhá v duchu „nepusťte je k AMAVETu“ – pan doc. RNDr. Zdeněk Kluiber CSc. (dále jen HTP) všem na potkání povídá, jakí jsou chlapci ze Ždáru amatéři – mají prý v čitatali Q – tepelná tok a nevědí proč. Máme chuť se ho zeptat na AMAVETí prezentaci porovnání počítačových chladičů (texty grafů jsou přelepované nálepkami s anglickými nápisy a grafy samotné jsou neuměle doplněny propiskou), nenacházíme ale dostatek odvahy. Pája tráví konverzací s paní Hladíkovou asi tři čtvrtě hodiny.

Zbyněk prohlašuje: „Já myslel, že tu budou tak půl hodiny a pak budem moct vypadnout i my…“ Pak odchází na meeting vedoucích delegací. Po návratu nám sděluje žhavé novinky – prý že se dohadovali, jak má probíhat volba krále a královny ESI. Vedoucí se shodli, že každý kontinent vybere svého krále a královnu. Nastal ale problém – Američani začli tvrdit, že USA je kontinent a všechno od Kanady po Chile patří jinam. Finální verdikt zněl – každá země vybere krále a královnu (zvlášť v kategoriích žák a učitel) a mezi nimi se rozhodne. Jsem zvědav, jak se s tím naše delegace popere.

Po odchodu velvyslanců se klidíme i my. Hledáme nějakou blízkou restauraci – získáváme doporučení od jednoho z dobrovolníků a záhy již vcházíme do lokálu. Vyvstává problém – neumíme španělsky. Pája ale vytahne papír s padesátkou nejdůležitějších španělských slov, ve tváři výraz „teď už nemůžeme mít žádný problém“. Nakonec, se značnou dávkou porozumění servírky, objednáváme dva kotlíky masa, každý pro čtyři lidi, tři litrové cervezy, nějakou tu Colu a sedm Tequil.

Postupně se nám objednané na stole schází – tequily je celá lahev, nevíme, jak ji budou účtovat. Nakonec všechno sníme, vypijeme, dozvíme se, že tequila je účtována jako celá lahev. Zaplatíme jedenačtyřice­titisícový účet a odjíždíme metrem na hotel. V metru dopíjíme Tequilu, se vší parádou, protože –Pepa– ++Kuba++ v restauraci zabavil citrony a Zbyněk slánku. Po cestě z metra do hotelu dáváme lahev dopít chlapcům ze Žďáru, na pokoji vypijeme dvě třetiny lahve vína a usínáme, ani nevíme jak.