Po nástupu do naší 777 jsme pochybovali, že by nám ještě budou podávat jídlo – vzhledem k tomu, že bylo k půlnoci. Jakmile jsme ale nabrali výšku (která se mimochodem taky zobrazovala na monitorech) a zhasly symboly zapnutých pásů, začaly letušky roznášet jídelní lístky a posléze i těstoviny s lososem v sýrové omáčce. Pak jsme se, protože venku nebylo na co koukat, zabalili do dek Air France a pokoušeli se, v celkem krkolomných pozicích, usnout. Když jsem se probudil, byla venku ještě tma. Zbytky volna jsme se snažili překonat hraním her na monitorcích nebo koukáním na filmy – konkrétně Slečna drsňák nebo Constantine. Na východě, u ocasu letadla, začalo svítat. Využili jsme toho na pár fotek, po chvíli nám přinesli snídani a za několik dalších okamžiků jsme přistáli v Buenos Aires. Tedy – přistáli… Dlouho jsme letěli v mracích, sem tam se letadlo zatřáslo a najednou se deset metrů pod námi objevila runway a my dosedli.
Z letadla nás vyhnali, prý že se bude uklízet. Prošli jsme rámy a
rentgenem, kde nám zabavili vidličky nabyté v letadle. To vyvolalo diskusi,
jestli v sobě deka Air France náhodou nemá všity rentgenem poznatelná
vlákna. To zjistíme cestou zpátky 
Na aireském letišti jsme strávili jen chvilku a už jsme se
vraceli zpátky do uklizené 777. Čekal jsem, že budu moct dokoukat
Constantina, ale film nepustili 
Zato jsme se před sestupem dostali do turbulencí, které se
náramně líbily jednomu ze stevardů. Šel zrovna uličkou a výskaje zapadl
do nejbližšího volného sedadla.
V Santiagu bylo počasí o fous lepší, než v Buenos Aires. Mraky končily asi 100 metrů nad zemí, takže jsme si mohli ještě prohlédnout hromady odpadků a bahna před letištěm. Po dosednutí jsme prošli celnicí, odevzdali bumážky a panu Adamusovi byl zabaven salám, který si vezl z domova. Vychytralejší (Pája) obešli rentgeny bez povšimnutí a zabavení řízků se tak vyhnuli.
Před letištěm na nás čekali dva maníci v červených bundách a my poznali, že s teplem to v Chile nebude žádná legrace. Chvíli jsme počkali na delegaci z Kuvajtu, nasedli do oranžového autobusu a čekali, co se bude dít. Nastoupil Chilan, který vypadal jako řidič a prosil o bakšiš. Někteří z nás mu dali dolar, jiní euro, on vystoupil, nastoupil jiný chlápek, sedl si za volant a jelo se. Pochopili jsme, že tu bude ještě veselo.
Okolo letiště bylo hezky. upravené trávníky, nové silnice… Mezi městem a letištěm to bylo zajímavější. Okolo řeky odpadky, voda v řece hnědá, vedle silnice „skvoty“ – pravá Jižní Amerika. Chvíli jsme jeli městem, proplétali se ulicemi a pak zastavili u hezky vypadajícího hotelu Nogales.
Uvítala nás recepční, my podepsali papíry o obsazení pokojů a vyjeli výtahem do druhého patra. Tedy, vyjeli. I přesto, že cedule u výtahu říkala cosi o čtyřech osobách se nás do kabinky vecpalo pět, a to i s kufry. Vyrazili jsme směrem nahoru, ale v druhém patře se výtah neotevřel. Zkusili jsme tedy sjet dolů do prvního. Nic. Zabrali jsme za dveře – výtah se dal do pohybu a otevřel v prvním patře. Znuvu jsme vyjeli do druhého. Nic. Stiskli jsme tlačítko s trojkou, zabrali za dveře, výtah vyjel do trojky, tam jsme zvolili dvojku, opět zabrali za dveře a vystoupili ve dvojce, kde se výtah, po cestě dolů, skutečně otevřel.
Následovalo seznámení se s vybavením pokoje – všechno vypadalo krásně, jen kdosi něco svařoval na balkoně. V zápětí se ale sbalil a odešel, pak nám odnesli třetí postel připravenou pro Václava a my se začli cítit jako doma. Televize, bar, velká a malá postel, sudená, ale světlá koupelna. S pomocí paní z hotelu jsme zkontrolovali obsah baru a funkčnost všeho vybavení a pak „listovali“ šedesáti kanály místní televize. Na jednom z nich běžela dokonce Hvězdná brána, na jiné Hluboký vesmír 9. A u Hvězdné brány jsme taky, zmateni časovým posunem, usnuli.
Vzbudilo mě klepání – byl to Pája, že prý se jde do města, vyměnit peníze. Vstali jsme, v místních bulvárech vyměnili dolary za pesos (a tak se z nás stali skoro milionáři) a zašli do Pizza Hut na večeři. Po návratu do hotelu jsme usnuli celkem záhy, nedošlo ani na cervezu zakoupenou v supermarketu Lider (neplést s LiDL) odpoledne.
Hele, Pája by se moh pomalu živit jako pronašeč zakázaných věcí.. Ale kudla do Kremlu asi stejně bylo větší sousto než řízky do Chile.. :o)
Jo, Eliška psala, že přiletěla do Skotska, ale v batohu, kterej si brala na palubu měla stanový kolíky, tak jí je zřízenci sebrali.. :o)