Probuzení v hotelu nebylo tak příjemné, jak jsme (podle
vybavení pokoje) očekávali. Spali jsme totiž s Andrewem jen pod přehozy
místo pod dekou, která byla důmyslně maskována ještě jedním
prostěradlem. Navíc na mě táhlo od balkonu a na Andrewa z koupelny.
Paráda. Kvůli časovému posunu jsme se probudili
oba zhruba dvě hodiny před plánovaným vstáváním, ale komunikovat jsme
začali až po osmé, kdy mě malá potřeba vyhnala na záchod. Pak klepal pan
Adamus, jako že co s námi prý je, že oni už jsou po snídani, a tak jsme
se oblékli a sešli do suterénu, se podávalo jídlo formou švédských
stolů. Nasytiv se, vydali jsme se spolu s ostatními do hlavní budovy hotelu
Nogales, kde proběhla ESI registrace a placení účastnických poplatků.
Starší účastníci byli naprosto hototoví z počítače připojeného
k internetu, kde si Katka psala e-mail -raději jsme jim neříkali, že díky
WiFi píšeme domů už od včerejška a navíc s diakritikou 
Následoval odjezd na výstaviště. Autobus měl jet v deset hodin, chvíli jsme krátili focením se před palmou a před Fabií s chilskou SPZ. Autobus dorazil ve tři čtvrtě. Na jedenáct. Vyjeli jsme k Estacion Mapocho, bývalému nádraží, kde se ESI odehrává.
Výstavní hala nás zklamala. V nádražní budově,
která se nedá ani pořádně vytopit a proto je v ní zima jsme postupně
nacházeli roztroušené stánky České republiky. To se nám nelíbilo a tak
jsme začali prohazovat vlaječky, čehož výsledkem byl vznik českého
„náměstí“ zhruba uprostřed výstaviště. Někteří z nás už si své
stánky vyzdobili, jiní si je jen zabrali (v tu chvíli jsme ještě
netušili, jak nám následující den zkomplikuje AMAVET plány).
Okolo poledne jsme zakoupili lístky na metro (bez studentské slevy, která platí jen pro místní, nás vyšly bratru na 17 korun) a vyrazili jsme k Univezitě, kde mělo být autobusové nádraží – hodlali jsme se zeprat na cenu a dostupnost busů do Valparaisa nebo někam do And. Místo autobusáku nás ale čekala dvouhodinová procházka centrem Santiaga, včetně hlavního náměstí Plaza del Armas. Mistní pouliční kejklíři a hudebníci se nám postarali o program – téměř na každém kroku se konalo nějaké představení – tu byl chlápek s maňáskem červa snažícího se dostat k jablku, tu byly tři děti s divnými bubínky na zádech. Všude kolem navíc pobíhali toulaví psi a žebrali o kus žvance. Blížila se třetí hodina a my se začali poohlížet po místě, kde bychom si kus žvance dali sami. Na výběr bylo mezi známým KFC a neznámou restaurací se třemi kuřaty ve znaku. Rozhodl Zbyněk, a to rozumným argumentem, že kuřata doma nemáme – vešli jsme tedy dovnitř, zaplatili, dostali na tácy jídlo a sešli do podzemí, kde byly stolky a židličky. Kvalita kuřete (chuťová i vizuální) byla hluboko pod kvalitou očekávatelnou v KFC, ale o to větší byla legrace. Ta vrcholila, když Zbyněk na reklamu s nápisem DAME KETCHUP vyškrábal klíčem čárku nad A a za větu otazník.
Oklikou jsme se dostali zpět ke stanici metra, ale autobusák nikde. Vyzpovídali jsme tedy několik místních a dozvěděli se, že o kus dál na červené lince metra je stanice, která se jmenuje Universita de Santiago a autobusák je prý tam. Projeli jsme se tedy a na nádraží domluvili vše potřebné – cestu do Valparaisa i do hor. A navíc i ubytování v hotelu, které nás vyjde o 10 USD levněji, než v Nogales – po skončení výstavy musíme zaplatit dvě noci ze svého.
Ale co dál? Do večeře v hotelu zbývaly ještě dvě a
půl hodiny. Padlo rozhodnutí vydat se pěšky směrem do centra a nikdo ho
nelitoval. Mezi obchodníky, kteří by se dali přirovnat k našim
Vietnamcům, pobíhali další a další toulaví psi, okolo nás divoce jezdily
místní autobusy MHD a prodavači pálených CD se schovávali před objektivy
fotoaparátů. Santiagskou zvláštností, na kterou jsme narazili i později
je, že vás na ulici zastaví chodec, zeptá se odkud jste, poznamená jako že
super, potřese si s vámi pravicí a jde si svou cestou. Naneštěstí to
bývají nedůvěryhodné typy, ale nezdálo se nám, že by od nich hrozilo
nějaké nebezpečí. Další zajímavostí byl muž s nabělenou kůží,
hrající před (funkčním) nádražím anděla. Za minci si vzal ruku
darujícího, nakreslil na ni srdce, postavil se na špičky a zatočil se –
celé to vypadalo velmi dramaticky.
Mezi stanicí metra ze které jsme jeli do hotelu nás čekala už jen
čtvrť domů s pomerančovníky na zahradách, starý hasičský vůz ve
vitríně hasičárny a kašna s „dvanácti měsíčky“. V hotelu jsme se
odebrali na večeři – se spolusedícími Francouzi jsem si popovídal
v angličtině i francouzštině, na pokoji jsme pak vypili českou
i místní cervezu a lahev červeného vína a pomohli Honzovi rozchodit
nefunkční notebook – smazaný zaváděcí soubor je mrcha 
Pak už jen partii Bang!u a okolo druhé hodiny ranní odchod
do hajan.