Den čtvrtý

Probuzení v hotelu bylo o poznání příjemnější, než včera – pod dekou je přeci jen tepleji. Navíc se na nás z balkónu tlemí sluníčko – vypadá to, že snad bude pěkně. Vylézáme z postelí a scházíme do suterénu na snídani – stoly jsou špinavé až hanba, rychle se nasytíme a vyběhneme nahoru do pokoje, připravit se na odjezd na výstaviště. Sbalit plakáty, prospekty (notebook a letáky zatím necháme na pokoji) a nasedáme do autobusu směr výstaviště. Po cestě se nám naskýtá nádherný, zato jen kratičký pohled na Andy. Nádhera. Na „českém náměstí“ ale zjišťujeme, že čtyři z našich osmi stánků zabral AMAVET – dva už i plakáty, dva jen samolepícím nápisem. Co s tím? Projektů máme sedm a stánky jen čtyři? Organizátoři se omlouvají, prý se máme domluvit v rámci země. Přelepíme tedy dva stánky AMAVETu svými plakáty a začínáme stavět stánky. Po chvíli, když už visí vlajky a stánky jsou postaveny přichází dva chlapci z AMAVETU – sdělujeme jim, že se holt musíme podělit o stánky, je jich málo – sami náme dva projekty po dvou. Odcházejí a my pokračujeme v konverzaci.

Po další chvíli se před námi objevuje starší pán a ptá se, z jaké že jsme organizace. Sdělujeme mu že z ASK a on na to, že tu měli čtyři stánky a blablabla. Zbyněk se panu Medřickému (tak se starší pán jmenuje) snaží vysvětlit, že se o stánky musíme podělit a že není možné, aby měli čtyři stánky pro čtyři projekty (teprve když slečna, která ráda fotí, zabírá obě křídla stánku hezkými, ale naprosto nesouvisejícími fotografiemi). Poslední kapkou je otázka: „Měli jsme tu označené čtyři stánky,co se s nimi stalo?“ a Pájova upřímná odpověď: „Dali jsme si přes ně svoje plakáty.“ Poté pan Medřický se zbytkem AMAVET delegace odchází směrem východ, aby se mohl za chvíli vrátit s dobrovolnicí – organizátorkou a slovensko-španělským překladatelem. Závěrem tohoto „soudu“ je, že se máme dohodnout a podělit, jak prosté! Nakonec se AMAVET smrskává na všechny volné plochy a nezdá se, že by jim to dál nějak vadilo.

Protože už nemáme co dělat, odjíždíme do hotelu na oběd. Vycházeje z výstaviště, objevují se znovu Andy – tentokrát v celé své kráse. Skupina turistů před nádražím si je vesele točí a fotí. My si vyfotíme turisty.

Po obědě se vydáváme hledat poštu – nemáme moc času, ve čtyři hodiny odjíždí autobus na slavnostní zahájení. Po několika neúspěšných pokusech domluvit se i bez paní Řezáčové – naší „ASK překladatelky“ se konečně dozvídáme správný směr. To už ale máme půlku čtvrti ochozenou a všechny budovy náležitě vyfocené – počasí se totiž modrou oblohou skutečně činí. Hledání pošty se nakonec mění na zajímavý „treasure hunt“, cestu od kiosku ke kiosku a občasnou změnu směru. Konečně nalézáme červenou budovu s nápisem CORREOS Chile, pohledy posíláme a vracíme se k odjezdu na slavností zahajovací ceremoniál.

Už cestou autobusem nám je sděleno, že jedeme pozdě, ceremonie už začla a že máme být zticha. Po půlhodině projevů (strávené fotografováním nádraží) se s Andrewem znechuceně odebíráme fotit ven, vzpomínajíce na šou, kterou, narozdíl od Chile, předvedli loni Rusové. Fotíme gotický kostelík bez střešní krytiny věže (u něj potkáváme dalšího přátelského domorodce a údržbáře silnic, který nám sám od sebe ukazuje cestu do kostelního interiéru), a pak pokračujeme proti proudu řeky Mapocho směrem, kde tušíme stanici červené linky metra. Cestou se mi podaří zjistit, že vstup na výstavu Rodina v Galerii des belles artes stojí $600 – to mě příjemně překvapuje. Fotíme okolo stojící mrakodrapy a jdeme po nábřeží dál, snažíce se potkat zastávku metra. Po několika (desítkách) fotkách se nám to daří a nacházíme zastávku Baquedano. Míříme směrem na Esquela Militar. Na zastávce Los Leones vystupujeme a známou cestou se dostáváme do hotelu. Pak si vlezeme pod peřinku a koukáme na film. Přitom spořádáme tři cervezy (1l) a jdeme spát.