Den 1 (Fotogalerie – Cesta)

Letiště Praha, Paříž. O půlnoci odlet směr Buenos Aires

Den 2

Buenos Aires. Santiago. Hotel, nák. středisko Amanecer Paris.

Den 3 (Fotogalerie – Výstaviště)

České náměsí na výstavišti. Cesta metrem a santiagskou ulicí

Den 4

Výstava. Hádky s AMAVETem při zabydlování stánků. Zahajovací ceremoniál, fotovýlet okolo výstaviště.

Den 5 (Fotogalerie – Návštěva velvyslance, prezentace projektů)

Návštěva konzula, večer návštěva chilské hospody

Den 6 (Fotogalerie – Santa María)

Vrcholek Santa María. Večer kulturní program na výstavišti.

Den 7 (Fotogalerie – Ve městě)

Santa Lucía, tržnice

Den 8 (Fotogalerie – Embajada a následující dopoledne)

Návštěva ambasády, otočné restaurace Giratorio.

Den 9 (Fotogalerie – Valparaiso)

Valparaiso, Vina del Mar.

Den 10 (Fotogalerie – Andy, Portillo)

Portillo, Andy

Den 11

Odjezd na letiště, odlet

Den 12

Návrat do ČR

Dnes jedeme se společností Pullman (včera to byl Tur Bus). O zábavu máme opět postaráno – jednak díky kartám, ale taky díky umělé zaměstnanosti. V autobuse je nejen řidič, ale sólo prodavač jízdenek a během jízdy nastupuje revizor a posléze revizor revizora. Andy se na nás šklebí víc a víc každou minutou jízdy. Cestou zastavujeme na víc zastávkách než včera a tak stejně dlouhá cesta trvá o půl hodiny více.

Konečně v Los Andes. Vystupujeme a zjišťujeme co dál. Jízdenky do Portilla, nejbližšího lyžařského střediska (Los Andes je bez sněhu) by s Pullmanem stály $5 500 tam, a zpátky bychom si museli shánět jiný bus (za další peníze) – Pullman jede až do Argentiny. Kvůli hodině na místě a dalším třem hodinám cesty se nám ty peníze dávat nechce, ale paní Řezáčové se nakonec podaří sehnat, na dobré slovo, školní minibus i s řidičem, tam a zpátky za $50 000 (ca. 3 500/osoba). Neváháme a bereme. Navíc nás řidič provede a zastaví, kde budeme chtít.

Po chvíli skutečně přijíždí žlutý van Besta 2.7. Z něj vystupuje mladý chlapík s indiánskými rysy, v červené sportovní bundě Columbia. My dožvýkáme empanady, které jsme koupili od pouličního prodavače a naskládáme se dovnitř, i když to z počátku vypadá, že to nepůjde. Zavřeme dveře a můžeme vyrazit.

Andy se na nás usmívají víc a více. Projíždíme údolím, kterým protéká řeka Aconcaqua – nejdelší řeka v Chile. Fotíme jak diví, tedy co to jde, a už si plánujeme fotozastávky cestou zpátky. Cesta vede čím dál tím příkřeji do hor. Obdivujeme jejich zasněžené vrcholky, stejně jako kaktusy u cesty. Pak fotíme spícího Ondru – královská zábava. Vjíždíme do tunelů, které jsou zasypány sněhem. Když vyjedeme, vidíme sérii serpentin, která katapultuje silnici vysoko nad nás. Proti nám jezdí kamiony z Argentiny, u silnice jsou cedule s nápisy Curva 8 ap. a to napomáhá k všeobecnému veselí – nevadí nám dokonce ani stísněný prostor. Konečně na místě.

Vylézáme z vanu a překonáváme zabahněné parkoviště. Odměnou za to je nám pohled na zpola zamrzlé Lago di Inca, ohraničené lany s lebkami na výhrůžně růžovém pozadí. Padá další milion fotek, obzvlášť na Péťu válícího se ve slipech a triku ve sněhu a na Páju s Kubou, kteří z bund vyrobili českou vlajku. Podíváme se i do hotelu Portillo, nejdražšího andského – s cenami od 680 USD do 4290 USD za týden (včetně jídla a permanentek na vleky). Pak se odebereme k autu, čas kvačí.

U auta zjišťujeme, že opět nikdo neví, kde je Ondra. Prý šel na záchod, ale to bylo před půl hodinou. Nakonec pro něj jde Martin – Zbyňka ani Kubu pouštět nechceme, protože by mu mohli ublížit Po pěti minutách je u busu. Prý že čekal, až přistane vrtulník, aby si ho mohl vyfotit. Odpovědí mu je pár nelichotivých slov (které stejně nemají efekt) a můžeme nastupovat.

První fotopauza je nad serpentinami. Původní plán zní: Ondru ven nepouštět. To se nám nepovede, ale mladý muž si tentokrát dá pozor, aby nezdržoval. Druhá fotopauza je ve vesničce mimo sníh. Tam fotíme říčku, železnici a horolezce na protější straně. Taky nakoupíme nealko a Pisco, které je tu levnější, než v Santiagu. Poslední fotopauza je na místě, kde je řeka osvětlené sluníčkem a kde je vidět na kaktusy. Sbíhám s Krabicí k řece a pak na protější stranu ke kaktusu – běh mi dává zabrat, ta chřipka a nedostatek tréninku je na mně znát. Ondra sklidí několik dalších nelichotivých slov, když leze, kam nemá.

Pro nedostatek času se rozhodujeme nechat se odvézt rovnou na nádraží. Chceme ještě stihnout tržnici u Santa Lucía a výstavu Rodina (čti Rodéna) v galerii Bellas Artes, zavírají v sedm. Nastupujeme do Pullmana a ten nás odváží zpátky k Metru.

Tam se od ostatních oddělím a spěchám do galerie. Sám. Čekám, že tam bude málo lidí (vzhledem k tomu, že je půl sedmé), ale to je chyba. Vstupné je dobrovolné – vyhrabu v kapse 100 fufňů a házím je do kasičky. Výstava je slabší – dvě sochy a spousty fotek a skic. Ono bude asi přeci jen náročné tahat bronz přes oceán. Po 1/4 hodině mám prohlédnuto a můžu k Santa Lucíi.

Tam nakoupím za zbylé peníze spoustu zbytečností a spolu s Andrewem a Zbyňkem se odcházíme najíst do nedalekého fastfoodu. Ondra zůstává na tržišti vece, že do čtvrt hodiny přijde za námi. Cestou do fastfoodu potkáváme Péťu s Davidem, kteří se teprve vrátili ze směnárny, byli prý až na Plaza de Armas. Vlezeme dovnitř, oni si jdou nakoupit
…
Uplynula hodina, máme dojedeno, Péťa s Davidem taky, Ondra nikde. Zamíříme do hotelu, cestou se stavíme v LIDERu pro pití. Pět minut po příchodu do hotelu se vrací i Ondra. Můžeme zahájit večerní program (= víno, cola, pisco, karty, Bang!)

Přijíždíme do Valparaisa. Kolem ca. kilometrové hlavní příjezdové silnice stojí stovky postaviček snažící se prodat cokoliv od oblečení až po staré roury od vysavačů. Vystupujeme, bookujeme jízdenky na večer a odcházíme tam, kde tušíme Pacifik.

Na první pohled mě Valparaiso dost zklamalo. Smrad (hniloba a rybina), nepořádek, pochybné živly… Domy jsou špinavé, nevyužité, některé i značně pobořené. Předpotopní výtah, který nás veze na terasu s výhledem na moře, sotva drží (alespoň, že cesta stojí jen $150). Moře samotné se ztrácí v mlhavém oparu, přestože je krásný slunečný den. Usedáme pod jednou z restaurací, fotíme si (místní, značně vychrtlou) kočku s koťaty a divíme se hustotě vody v místní „kašně“ (ten název použiju jen se značným sebezapřením). Pak sejdeme dolů, na hlavní ulici – paní Řezáčová obdivuje naše „vůdce“, kteří i bez mapy přesně vědí, kam jít. Pár fotek přístavu a nasedáme do nestabilně vypadajícího mikrobusu místní MHD – hodláme se dostat do Viña del Mar, mělo by to tam být hezčí.

Díky ochotě místních (paní s dítětem) se dostáváme na pláž ve Viña del Mar – začínám mít pocit, že dnešek nebude promarněným dnem. Vlny bičující pláž se zvedají skoro až do dvou metrů. Jdu blíž, abych si je vyfotil zblízka a – najednou mám nohy po kotníky ve vodě. Sakra. A zrovna polobotky. Netrvá to dlouho a vodu v botech má i paní Řezáčová. Někteří z nás (Zbyněk, Kuba a já) ale na vodu kašleme, svlečeme se do slipů a v Pacifiku se vykoupeme.

Problémem je dostat se zpátky do mokrých bot. Po pláži, asi 250 metrů k molu, jdu bos, u mola (cvičí zde cheerleaders) si nazouvám ponožky. Taky tu čekáme na ostatní, jsme tu se Zbyňkem sami. Cheerleaders mají celkem zajímavé sestavy, a tak nám to alespoň krátí dlouhou chvíli. Po chvíli přicházejí ostatní. Ještě chvíli pokoukáme. Najednou se jedna oddělí a ptá se, jestli nemáme band-aid. Martin s Honzou skutečně vytahnou spofaplast, u roztleskáváček si připíšou malé, bezvýznamné plus a můžeme pokračovat.

Překonáváme i druhou čás pláže, na které jsou také cedule s nápisem významu „pláž není vhodná na plavání“ a dostáváme se na nábřeží. tam, po pár metrech zjišťujeme, že nám chybí Paparazzi – Ondra, který se patrně zapomněl někde u mola. Využívám čtvrthodinové pauzy a pokouším se z mokrých bot dostat písek – nábřeží se totiž po velkých kamenech svažuje do moře. Neúspěšně. Alespoň jsem ho ale minimalizoval. Škrábu se zpátky nahoru a zjišťuju, že Ondra tu pořád není. Začínáme být nervózní a nervní. Není to poprvé, co na něj čekáme. Nakonec se Kuba sebere, a jde ho najít.

Po další čtvrthodině se řítí Kuba a za ním vlaje Ondra. Ten dostává pokárání od Zbyňka a příkaz, že se musí držet před ním. Po nábřeží obejdeme moře, místní řeku a dostaneme se zpátky na křižovatku s obřími hodinami, okolo které jsme přijeli. Tady nasedáme na minibus a vracíme se do Valparaisa. Tam zajdeme do fastfoodu „Ave Cesar“ na večeři a vydáme se na obhlídku města. Mezitím se setmělo, ale pořád máme hodinu a půl do odjezdu autobusu.

Procházíme ulicemi a naházíme pár mincí do automatu „Dream Factory“ – takové to rypadlo na plyšáky. Chytit plyšáka není problém, ale jakmile rameno dorazí nahoru, plyšák vypadne. Znechuceně obcházíme blok domů a místní nás, dnes už po několikáté, upozorňují na to, že foťáky máme schovávat. Pak nás jeden, vypadá jako bezdomovec, varuje, že tam, kam míříme, chodit nemáme. Tak to otáčíme směr náměstí. Cestou se ještě Pája vypořádá s kapsářem amatérem, který se mu hrabal v batohu a sebral deštník a sluneční brýle. Pájovy více než dva metry ale budí respekt, a tak po tom, co zlodějíčka zadrží, získává věci zpět.

Už jen sedíme čekajíce na bus zpátky. Ten přijede a většina z nás na cestě zpátky usne. Na pokoji pověsím boty na klimatizaci, zapnu její topení a doufám, že se do rána usuší. V plánu máme Andy a tam v sandálích jet nehodlám.

Vyrážíme po deváté (předtím s Andrewem zoufale hledáme klíče od pokoje, které nakonec – s pomocí čelovky – nalézám pod gaučem). Metrem to je k ambasádě jen tři zastávky, ale zato směrem na Escuela Militar, tedy tam, kde jsme nikdy nebyli. Vystupujeme a hned se musíme podivovat mrakodrapům ze skla a oceli, takovým, jaké v Providencii (u hotelu) ani v centru nejsou. Celá čtvrť El Golf vypadá tak nějak lépe, stejně jako budova ambasády. Třípatrová, zdobená barokními a jinými motivy. Před garáží stojí luxusní mercecdes. Zvoníme na zvonek označený „Česky, Pohovost“, přichází nám otevřít majordomus a my vcházíme dovnitř.

Konzul pan Hladík nám po příjezdové cestě přichází naproti a uvádí nás do velmi luxusně vybaveného pokoje, se skleněnými lustry a dvěma prostřenými stoly. Usedáme, pan Hladík má krátkou řeč, připíjíme si nejprve colou a posléze i Piscem (místním drinkem) a rozjíždí se volná konverzace.

Od dalšího „obyvatele“ ambasády pana Zajace se dozvídáme detaily o lyžování (ceny a střediska), zajímavosti o životě v Chile, to, že 1/3 HDP Chile tvoří příjmy z vývozu a zpracování mědi a další.

Během hovoru nám přináší typické místní jídlo – empanady, šátečky naplněné masem, cibulí, olivou a vejcem na tvrdo. Krom toho i české klobásky. Pak vylezeme před ambasádu, vyneseme tam českou a EU vlajku, seskládáme foťáky na pažit a necháme se vyfotit. Veselo nastává, když foťáky postupně ubývají, a pánové co nás fotí se předhánějí, aby focení Nikonem zbylo na toho druhého. Nakonec je vyfoceno i „krabicí“ a můžeme se odebrat k odchodu.

Rádi bychom si prohlédli město z nějakého mrakodrapu. Panem konzulem je nám doporučena otočná restaurace Giratorio, shodou okolností kdesi u „naší“ zastávky Los Leones. Chvíli u zastávky hledáme v mapě (podle adresy, kterou nám dal pan Hladík), ale najít nelze. Jak se tak hašteřime, přichází domorodec a ptá se, jaký máme problém. Říkám mu, že hledáme Giratorio. Neví. Ptá se jiného chodce a ten kamsi ukazuje. Díváme se tím směrem, nahoru na mrakodrap u kterého stojíme a – na vrcholku je velkými písmeny napsáno – Giratorio.

Vyjedeme do 18 patra, dáme si minerálky, kapučína, zmrzliny a ovocné saláty a restaurace se s námi za 50 minut otočí o 180°. Pak sjedeme dolů a jdeme do hotelu, prý na oběd. Všechno je ale trochu jinak, jak se dozvídáme od paní Řezáčové a paní Linningerové, které byly dopoledne na výstavišti.

Stánky projektů se prý bouraly už dopoledne, v hotelu není připraven oběd a není tu ani nikdo z vystavujících. Zbyněk vyráží zjistit, co se děje. Aha, do jídelny se dostala jakási kontaminace, Mexičani dostali průjem, a tak nás prý autobusy odvezou na jídlo kamsi za Santiago. Nechce se mi, měl jsem v plánu výstavu Rodina, ale nechávám se přemluvit a nasedám do autobusu.

Jedeme už asi hodinu a pořád nejsme na místě. Ze sluníčka se mi navíc dělá šoufl. Konečně jsme na místě. Restaurace je opravdu velká, zato v ní páchne spálené jídlo a oxid uhelnatý. Důvodem toho jsou krby, v kterých se jídlo připravuje. Nikde taky nenecházíme volné místo. Chvíli teda posedáváme uvnitř u podia, kde zrovna jakási holčička recituje nějakou španělskou báseň a chvíli venku. Tam nás nachází jedna z dobrovolnic a ptá se, proč jsme venku a ne uvnitř. Říkáme, že tam nejsou místa a že je nás patnáct. Ona dá hlavu do dlaní, ale během chvíle místa obstará.

Po další půl hodině nám obsluha přináší podzdní (jsou 4 hodiny) oběd – kus [polosyrové/tuhé] flaksy spolu s kopečkem suché rýže. Nedá se to jíst, ale stejně to do sebe naházíme. Pak si na dnešní „zelený večer“ obstaráme sklenky, cukr a lžičku a odcházíme do autobusu.

Autobus je plný, ale nejede. Rozjíždí se, až když začnou Zbyněk s Kubou skandovat „Vamos, Vamos!“ (Jdeme, jdeme), a to i přestože se někteří členové operativně přikloní ke skandování „Baños, Baños!“ (Záchodky, záchodky, pozn. překladatele). Odměnou za to mu je bouřlivý potlesk. Chvíli se motáme v uličkách slamů a pak konečně najíždíme na dálnici. Krásně jsou vidět jak andy, tak spousty domků.

Přijíždíme k hotelu, na závěrečnou ceremonii nejdeme, nápíšu deník včerejška a dneška a jsem připraven na další (nepublikovatelný) večerní program 

Santa Lucía je krásné místo. Vyšplháme až na vrcholek, tam kde je jakási vyhlídka a rozhlížíme se okolo. Bohužel není vidět dál než na dvěstě metrů a tak zas lezeme dolů. Cestou potkáváme skupinu ESI a jedna z dobrovolnic se nás snaží kamsi nahnat. Vysvětlueme jí, že jsme „on our own“ a ona se omlouvá.

Přelezeme silnici a vcházíme na tržnici. Krásných věcí je tu skutečně spousta – od triček přes rukavice a čepice, ponča a šperky až po hudební nástroje. Na suvenýry padne většina našich peněz. Pak nastoupíme do metra a odjedeme zpátky do hotelu.

Na oběd nejdu, protože mám potíže spojené s častými návštěvami oné malé okachličkované místnůstky. Ze stejného důvodu nejdu ani odpoledne vystavovat. Andrewovi se nechce, a tak zůstáváme na okoji a čas trávíme Terminátorem 3 a Sky Capitainem.

Nekoná se ani večeře. Vypijeme nakoupené víno a colu, chvíli řešíme RS pro školy – Trewor a pak usínáme.